Židovské hřbitovy,
obzvláště ty vesnické, mají neopakovatelní kouzlo, jejich genius loci je úžasný. Po desetiletí byly vystaveny devastaci nejrůznějších důvodů a dopadů, magická atmosféra jim přesto zůstala. Zarůstaly neprostupně křovím a stromy, využívaly se jako příležitostné skládky, sloužily jako levný zdroj kamenů do základů staveb, v lepším případě jako zdroj náhrobních kamenů pro jiné hřbitovy, byly cílem a terčem různě nápaditých aktivit k zkrácení dlouhé chvíle.
Nejméně od konce 2.světové války se o většinu hřbitovů nikdo nestaral, neboť nebyl kdo by se o ně staral. A nežidovské sousedy většinou nezajímaly. Až na světlé výjimky, na nichž je dodnes patrná péče, kterou jim jednotlivci věnovali celých 40 let komunismu, navzdory tlaku místní samosprávy a lokálních partajních papalášků, kteří v souladu s oficiální doktrínou o škodlivosti sionismu, by nejraději zlikvidovali památky na zmizelé spoluobčany, s nimiž jejich předkové žili několik staletí v jednom místě.
V současné době se Židovská obec snaží hřbitovy uvádět do důstojného stavu. V městech to jde snáze, ale i na vesnicích je vidět velký pokrok. Přesto právě vesnické hřbitovy si ponechávají stále ono neopakovatelné kouzlo golemovského mystéria.
Mottem této stránky věnované hřbitovům by pak mohl být nápis z povaleného náhrobku Justina Kohna (1890-1930) z hřbitova v Košeticích:
Na
koho se vzpomíná je živ,
mrtev jest ten, kdo jest zapomenut
B C D E H J K L M N P R S U V Z
A mimořádně několik snímků z polské Lodže získaných přes kamaráda - Lodź
